Vždycky jsem věděla, že budu toužit po nějakém automobilu. Protože podle mého názoru je automobil opravdu důležitý. Vždycky jsem měla za to, že kdo má automobil, tak ty prostě borec. A já jsem si opravdu nedokázala představit, že bych neměla automobil, protože jsem o něm snila už o svých asi jedenácti nebo možná i dvanácti let. Vždycky jsem se na to těšila, protože jsem se také moc ráda dívala na různé filmy anebo pohádky, kde figurovala pěkná, luxusní a rychlá auta. Proto se mi taky moc líbil film Rychle a zběsile, který jsem si velice oblíbila, když mi bylo asi patnáct let.

A řekla jsem si, že sice nebudu jezdit tak moc rychle a nebudu mít ani tak luxusní auto, jako měli v tomto filmu Rychle a zběsile, ale chtěla jsem některé průměrné auto. A potom, když se mi blížil osmnáctý rok, tak jsem si řekla, že bych chtěla takový dárek, který se mi vyplatí a bude opravdu nejlepší. A to, že mi někdo z rodiny zaplatí řidičský průkaz. A měla jsme opravdu veliké štěstí, protože tohle se stalo. Moje máma s otcem se mi složili na řidičský průkaz. Ani nevíte, jak velikou radost jsem měla, že jsem štěstím skoro brečela. A moje babička s dědečkem mi potom půl roku na to pořídili jedno takové starší ojeté auto.

Opravdu mi to stačilo. I když to auto nebylo na první pohled opravdu krásné a dokonalé, tak mně to vůbec nevadilo, protože jsem byla opravdu nadšená z toho, že mám automobil a že se nemusím spoléhat na autobus anebo na moje kolo. A kamarádi už dávno v osmnácti letech auto dávno měli, takže jsem byla ráda, že nejsem jediná, kdo nemá automobil. A já jsem byla jediná, kdo ho předtím neměl, takže mě velice potěšilo, když jsem potom i já ani ne v devatenácti letech měla konečně už vlastní auto. Vím, že se má také jezdit autem moc pomalu, ale vůbec si nedokáži představit, že bych jezdila stále pomalu. Miluji adrenalin a vše kolem, takže by to chtělo i nějaké automobilové závody.